Strašné ráno… Nějak jsem
nemohl spát, lampa svítila víc než předtím, nejprve mi bylo horko, potom zima,
pak zas horko – otevíral jsem a zase zavíral okno. Děs. A ráno před osmou začal
Ind něčím třískat, rámusit, halekat, potom zase zvuky, jako kdyby stěhoval
postel kdovíkam, pak to zase vypadalo, že zapomněl zastavit vodu… A nebralo to
konce. Nevyspalý a nerudný, s bolestí hlavy jsem vstával kolem půl desáté,
když už toho na mě fakt bylo až moc. No, dopoledne jsem řešil nějaké pracovní
věci a potom si zvedl náladu skypem s kamarádkou. Za což jsem moc rád. No
a taky na odpoledne jsem měl domluvený sraz s Irou (nostalgické spojení se
stáží na Puškiňáku, kde jsme se seznámili a kde tehdy končila bakaláře)… Počasí
sice nevypadalo nic moc, ale kolem druhé hodiny se začaly mraky trhat a zdálo
se, že snad bude i hezky.
Původně jsem si myslel, že
pojedu do Leninky (národní knihovna), ale nakonec jsem to vzdal a místo toho
jsem zpracoval výsledky dotazníků pro učitele ruštiny. Taky k disertaci,
budu to potřebovat a samo se to neudělá. Takže fajn. No a nějak kolem tři čtvrtě
na pět jsem vyrazil. Sice se trošku zvedal vítr, ale bylo teplo, tak to
vypadalo, že všechno bude v pohodě… Nooo, a zatímco jsem čekal na Iru v metru,
tak se venku spustil liják a bouřka, takže když pak dorazila (a poznali jsme se
hned, přece jenom za tři roky se snad člověk až tak moc nezmění), tak říkala,
že když šla z práce do metra, tak začínalo pršet… A když jsme pak vylezli
na ulici (resp. se prodrali davem, který stál u východu z metra a odmítal
vyjít na ulici), tak tam byl šílený liják, bouřka, tma… Můj deštník se
samozřejmě schovával ve skříni na koleji (musím ho strčit zpět do té tašky, ale
nechce se mi – jednak je těžký :-D, ale hlavně budu všude pískat). Ira naštěstí
měla, tak jsme se pod něj schovali oba a místo procházky po parku Gorkého jsme
vyrazili do kavárny. Přečkat to nejhorší. Aspoň jsme měli čas si v klidu popovídat.
A do toho parku jsme se nakonec taky dostali, při procházení jsme pokračovali v hovoru.
Bylo to moc fajn, doufám, že než odjedu, tak se stihneme ještě párkrát vidět.
Nezměnila se, pořád je stejně vtipná a veselá, trošku přidrzlá a vůbec…
Na koleje jsem přijel kolem
deváté. Cestou od metra jsem trošku zmokl, opět… ale to se tak někdy stane.
Dorazil jsem výsledky toho dotazníkového šetření a najednou je půl jedné… Zatím
se mi naštěstí moc spát nechce. Zítřek (resp. alespoň jeho velkou část) mám v plánu
strávit v univerzitní knihovně, musím přečíst tu knížku, co mi řekla E.
L., nebo alespoň její část. Tak uvidíme, jak moc budu schopný a jestli se
dokopu. Každopádně by to chtělo.
Také jsem ještě dneska zvládl
poslat další várku pohledů. Již obligátně jsem si byl na poště koupit pět
známek po 25 rublech, abych to mohl poslat do ČR. Nějak, potvory, mizí. Taky
začínám zjišťovat, že přidělené stipendium na dva měsíce se nějak krátí, za
chvilku asi budu žít ze svého :-) No, co už… Kluk jsem celkem velký, tak co by
ne. To mi připomíná, že si Ira stěžovala, že jak je jí těch 23, tak si připadá
děsně stará? Tak jsem se ptal, jestli já už jsem jakože mrtvola nebo co… Tak se
na mě upřímně podívala a sdělila mi, že jako ještě ne, ale důchodce každopádně.
Tak sice šetřím tím, že nenakupuju nic, co by se mohlo mimo ledničku rychle
zkazit, ale stejně se mi nechce hlídat, jestli utratím o stovku víc nebo míň.
To zase až doma… Sice si to všechno píšu (spíš pro přehled, člověk nikdy neví,
kdy se takové informace mohou hodit – třeba to, jak jsem vycházel s penězi
při stáži na Puškiňáku se mi hodilo, když jsme počítali možné náklady pro
studenty na stáž na MGPU v rámci nějakého univerzitního projektu v Hradci).
Takže dobrou noc a sladké sny
od důchodce, který už by měl začít uvažovat o tom, kde bude ležet, jakou rakev
chce a jestli bude mít funus s hudbou. Ira říkala, že určitě – něčím se
jim musím zapsat do paměti!
Žádné komentáře:
Okomentovat