Ráno se mi opět nechtělo
vstávat. Nakonec jsem ale dokopal a z postele se vyhrabal. Je teda pravda,
že mě z toho gauče trošku začínají bolet záda, ale tak co už… Už jsem
rezignoval i na věšení provizorního závěsu. Dvě díry nad oknem napovídají, že
tady kdysi byla garnýž… No, zůstaly po ní jen ty díry. A něco, co by mohlo
fungovat jako závěs, kdyby to bylo na co pověsit. Druhou noc jsem to zavřel do
okna, ale asi jsem líný to dělat pravidelně. Usnu i bez toho, v noci se
probouzím stejně, spím až do rána, tak co…
Dopoledne a část odpoledne
jsem trošku něco vytvářel, psal nějaké maily, řešil věci. Venku bylo krásně,
takže jsem vytápěl pokoj. V podstatě se mi ani nikam nechtělo chodit,
myslel jsem, že celý den strávím zalezlý. Také jsem zjistil, jak je to s ledničkou.
Teda přesněji, jak to není s ledničkou. Není. Mají ji jenom hlídači někde
schovanou. Takže holt budu muset chodit častěji nakupovat a kupovat vždycky
jenom to, co sním nejpozději do druhého dne. Blbé, ale jinak to asi nepůjde.
Ono, zatím mám sice mléko mezi okny, v noci se tam trošku ochladí, ale
pokud bude tak krásně i nadále (a já doufám, že bude), tak to asi nebude úplně
možné tak praktikovat.
Odpoledne jsem se chtěl pustit
do psaní článku. Nějak mě ale pořád nenapadalo, jak začít. A abych to psal od
prostřední části nebo od konce, kde bych věděl, to neumím. Potřebuju všechno
dělat správně, popořádku, jak to má být. Nakonec mě to krásné počasí stejně
přesvědčilo a šel jsem ven. Z původně krátké procházky jen na vyhlídku se
nakonec vyklubala procházka o délce zhruba deset kilometrů, která zabrala něco
přes dvě hodiny. Nejprve jsem sešel po Vrabčích horách dolů na nábřeží, pak
jsem se vydal po podél řeky směrem k centru. To je, samozřejmě, daleko…
Ale byla tam krásná cesta, po které se předháněli cyklisté, bruslaři a chodci.
Bruslaři vadili cyklistům, cyklisté bruslařům a samozřejmě všichni okolečkovaní
vadili chodcům. Ale bylo to veselé pozorovat některé jedince… Zejména ty vysoce
opancéřované s chrániči snad i na zubech.
Trasa mé dnešní procházky
Cestou po nábřeží jsem přemýšlel
o tom článku, nakonec mě i napadlo, jak to pojmout a začít. A abych to
nezapomněl, tak jsem vytáhl z tašky papírky, které jsem tam měl a na
zábradlí si to tam poznamenal. Možná to vypadalo trošku divně (a ano, asi jsem
si to mohl i napsat do telefonu nebo nahrát na záznamník, který určitě někde v telefonu
taky mám – když už je to ten jakože chytrý telefon), ale prostě mě to
nenapadlo, no… Takže jsem byl rád, že jsem našel v tašce ještě dárek od
kamarádky – černo-bílý puntíkatý bloček s post-it lístečky (Klári, ještě
jednou díky moc :-D) a tužku… a zrodila se poznámka :-)
Původně jsem si myslel, že si
skočím ještě něco nakoupit, ale nějak mě z té procházky bolely nožičky. Tak
jsem se jen vyšplhal k sobě do pokoje a už nikam nešel. Něco na jídlo tu
ještě bylo, hlady netrpím a neumírám. No… dnešek byl takový hodně poklidný,
nijak zvláštní… Teda pravda, hladinu adrenalinu mi docela zvedla komplikace s příletem
skupiny studentů z pražské katedry, ale nakonec se všechno vyřešilo, takže
jsem se zase mohl uklidit.
No a teď se tady dívám na
nějakou novou komedii. Jmenuje se to Mrcha. Ještě jsem se úplně nerozhodl,
jestli se mi to líbí nebo ne, zatím je to takové divné. Jsem asi v půlce.
Občas jsou tam vtipné momenty, ale většinou je to takové docela umělé… Ale asi
se na to dodívám, abych zjistil, jak to dopadne (určitě dobře, že – vezmou se a
geroj doktor vyléčí smrtelně nevyléčitelnou a neoperovatelnou babičku hlavní
mrchy, která si uvědomí, že se s lidmi musí jednat jinak a že peníze
nejsou všechno)… Booože, proč já se na to vlastně dívám, když to vím. No, tak jsem to trefil jen na 75 %, protože smrtelně nemocná a neoperovatelná babička byla naprosto zdravá, jenom si to všechno vymyslela, aby přilákala pozornost své vnučky, hlavní mrchy. A to je všechno :-)
A teď… Co teď… No přece – Máš má
ovečko dávno spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat