Ráno jsem myslel, že zastřelím
budík, ale pak jsem si uvědomil, že bych měl vstávat, abych se včas dostal do
centra a stihl přehlídku… No, ono včas… To je docela relativní, zvláště, když
vylezete ve stanici metra, máte plán, jak hezky budete na Tverské ulici
pozorovat přehlídku… a zjistíte, že všechny východy z metra jsou střeženy
nerudně vyhlížejícími policisty se zbraněmi (určitě nabitými).
Dav lidí čekající na přehlídku
Takže jsem sedl
do další soupravy a vrátil jsem se o dvě stanice (raději, protože při pohledu z okna
v té následující stanici chaoticky vyhlížející shluk lidí vypovídal o
stejné situaci). Tam už jsem se dostal na denní světlo a místo na Tverské jsem čekal
na přehlídku na Mochové. Přímo naproti vjezdu do Kremlu (což je taky úplně
jedno, protože tam se nic nedělo – jen pro přesnější určení mé polohy :-D).
Všude bylo spoustu lidí, po vyprázdněných ulicích se sem tam prohnalo jen
blikající policejní auto nebo nějaké černé auto s majáčkem. A
samozřejmostí byla přítomnost policistů několika různých druhů. Včetně těch
speciálních, OMONů, kteří by se teda spíš měli jmenovat OPONi, protože už není
milicija, ale policija. Na Rudém náměstí začala přehlídka v deset. Nějak
po půl jedenácté kolem nás začala projíždět první divná vojenská auta, za nimi
pak jely tanky, obrněné transportéry, jaderné rakety, kolosy, divná obr auta a
další určitě strašně moderní a dokonalá vojenská technika. Poté nad hlavami
začala létat letadla, stíhačky, akrobati… Přehlídku (teda aspoň v tu část,
kterou jsem viděl na ulici, završily čistící vozy, protože pořádek musí být… a
je teda pravda, že ty tanky hrozně prášily a smrděly).
Pomalu jsem se s davem přesunul
do Parku kultury a odpočinku M. Gorkého. Tam bylo spoustu lidí, zábavy, akcí…
Na různých místech tohoto oddechového a zábavního místa se konaly různé akce.
Chvilku jsem se jen tak procházel, chvilku poslouchal koncert, chvilku seděl na
lavičce a díval se, jak Rusové krásně dovedou vytvářet fronty na cokoliv – na zmrzlinu,
na kafe, na toy toy, na vyfocení se s válečným veteránem, na kelímek čaje
a misku pohanky z dobové polní kuchyně, která tam byla přivezená…
Nejvtipnější část koncertu bylo závěrečné vystoupení dechové hudby sboru
Ministerstva vnitra. Byli to většinou mladí hoši (asi nějací studenti armádní,
policejní nebo jiné obranné školy), nějaký divný starší pán a pak zřejmě jejich
sbormistr, který ale také hrál na trubku. Jednak teda vypadali, že vůbec nejsou
domluvení, co budou hrát, protože po každé písni se vždycky domlouvali, co bude
dál. Navíc teda po začátku první písně začala sbormistrovi asi vibrovat kapsa,
takže místo hraní vytáhl z uniformy mobil… pak ho zvedl a začal
telefonovat… a aby to nevypadalo tak blbě, tak mával trubkou do rytmu… Pak
ještě asi ve dvou písničkách jen tak mačkal klapky, ale nehrál, pozoroval
ostatní. A těm to bylo celkem jedno, hráč na buben a hráč na velké činely to
měli evidentně na háku, házeli podivné obličeje. No, musím říct, že jako tečka
koncertu… nic moc. Ale aspoň byla sranda.
Kolem půl čtvrté jsem se
dostal zpět na kolej. Cestou kolem otevřené koupelny jsem si všiml, že mám
červený nos. Při bližším prozkoumání jsem zjistil, že mám velmi vesele opálený
a stupňovitě červený celý obličej, takže vypadám jak šašek (zvlášť s vypálenými
světlými proužky od nožiček brýlí). Prostě fešák k pohledání (jsem si
vzpomněl, jak v úterý bába v administrativním oddělení kolejí,
když jsem jí dal fotku, pronesla něco ve
smyslu «ох, девичья слёза» - no, při pohledu na sebe mě napadá jen situace, že by
ta dívka ronila slzy od toho, jak vehementně by se smála).
Večer (po deváté hodině
místního času) jsem se ještě vypravil na ohňostroj. Ve městě jich mělo být
několik, jedno z pěti hlavních center právě tady, na Vrabčích horách…
Takže jsem to neměl ani moc daleko. Lidí tam bylo opět požehnaně. Asi milion.
Nejprve bylo nebe jasné. Pak se na něm sem tam začaly objevovat balónky,
později už vzduchem létaly heliem naplnění koníčci, srdíčka, rakety, houby,
princezny. Občas se mezi ně připletl nějaký ten lampionek. Naštěstí k havárii
letového provozu nedošlo… A nějak kolem desáté hodiny začal bouchat ohňostroj.
Musím uznat, že byl mega. A moc hezký, jakože fakt stál za vidění. Lidi nadšeně
tleskali a křičeli a mávali (ještě teď venku někdo haleká, ale to už spíš budou
pozůstatky… aneb to zas bude v álejích nablito).
Každopádně několik poznatků z dnešního
dne. Co se od roku 2010 změnilo a co se nezměnilo… Rusové hromadně objevili
kola, kolečkové brusle a koloběžky. Takové množství lidí s těmito prostředky
přepravy jsem tady posledně neviděl… Zatímco v roce 2010 jich spousta při
každé možné příležitosti vytahovala z tašek, batohů a kabelek čtečky
elektronických knih, teď měl snad každý čtvrtý v ruce tablet. To neustálé
matlání na obrazovky (zvlášť v tom slunném a jasném dni se jim na to musí
krásně dívat) mě dostalo. Většinou to používali i jako foťáky (což je asi fajn,
ale přijde mi to nepraktické). No, to je jejich boj… Co se nezměnilo, jsou
nesourodé a podivné páry. Stále je typickým obrázkem hezká slečna a něco, co se
těžko dá nazvat příjemným a pohledným mladým mužem. Zvláště ty exempláře, které
dorostly asi jen do výšky zakrslé jedličky a podobně i vypadaly, mě nepřestanou
překvapovat. Kdybych měl parafrázovat slova jedné písně A. Pugačovy „Co jen v nich
ty holky vidí?“ Že by byli všichni bohatí nebo vlivní, tomu se dá věřit jen
stěží. Že by byly všechny Rusky extrémně hezké, takže by vlastně tito… ehm…
hošíčkové neměli možnost se s jinou slečnou ani seznámit, to se taky říct
nedá. Nechápu. Nerozumím. Je to konec konců jejich věc, ale teda…
Jak říká Fjodor Ťutčev:
Rozumem Rusko nepochopíš!
Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat