A už je zase půlnoc. Teda
aspoň v Moskvě. Musím vymyslet nějakou náhradu za závěs, protože i když
jsem v šestém patře, tak z ulice sem svítí nějaká velká socialistická
lampa, která září jak celý lampionový průvod, takže ani v noci není moc
noc. Ale hezky popořádku, od rána…
Probudil jsem se několikrát,
poprvé kolem půl sedmé, podruhé asi před půl desátou. To už jsem naznal, že by
bylo vhodné začít něco dělat… Takže (jak mi včera hezky napsala v bodech M.
V.) nejprve jsem se umyl, potom nasnídal a pak vyrazil vyřizovat dokumenty.
Cestou jsem na patře narazil na službu – dnešní pán se jmenoval Alexandr, byl
docela milý a hlavně mi ukázal, kde je schodiště, za což mu patří můj velký
dík. Sektor „Bé“ jsem našel, kupodivu jsem trefil i do sklepních dveří, kde
bydlí kolejní oddělení. Mimochodem to tam smrdí jako v ZOO. Kdoví, jestli
tam nějaká zvířátka nechovají. Takže dveře č. 10 byly otevřené, zašel jsem…
Paní byla celkem milá (a byla ráda, že mluvím rusky, protože jinak by to prý musela
vysvětlovat rukama). Tak jsem dostal za úkol předložit fotku (a byl jsem
nemilosrdně přicvaknut sešívačkou k papíru) a pak vyplnit osobní kartu
(pravda, položku členství ve straně jsem takticky vynechal, položku rodinný
stav jsem ale vyplnit musel) – asi kdyby za mnou chtělo na návštěvu přijet těch
mých sedm dětí i se všemi maminkami nebo co… Každopádně to veselé přišlo potom,
protože bába vytáhla ze skříně takový odporný zelený telefon a začala volat,
protože to prostě bylo potřeba. A zjistila, že vlastně vůbec neví, kdo a co
jsem a co se mnou dělat :-) A proč? Protože chybí bumážka. Té se říká prikaz
(kdo co komu přikazuje, to doteď nevím, ale asi to bude veledůležitá bumážka,
protože bez ní neudělá nikdo nic). Takže mi bába vyplnila fialovým inkoustem
jenom dočasnou kolejku, kterou musím ukazovat všude i s pasem (kam se
všichni ti členové ochranky velice důležitě dívají a porovnávají mé jméno
latinkou s tím, co je azbukou napsané na té kolejce). Resp. ještě před
tím, než mi tu kolejku vystavila, mě poslala do dveří 15 (tam mi měli vystavit
účet za ubytování) a následně do dveří 14 (tam jsem to měl zaplatit). Došel
jsem jen do těch prvních, protože… tam seděla jiná bába, která se velice důležitě
dívala do počítače a před sebou přitom měla rozevřený leták IKEA. A začala
počítat a napočítala mi sumu skoro 6 700 rublů do konce měsíce. Tak jsem
na ni vyvalil oči (trošku rozdíl, když mi včera M. V. říkala, že budu platit
jako ruští studenti, tedy nějakých 600 rublů za měsíc). No a tady právě bába
několikrát zopakovala, že nemám prikaz, ve kterém by bylo napsané, co a jak.
Tak to tedy holky (dohromady jim mohlo skoro půl druhého století být) vymyslely
tak, že zatím mám kolejku do 15. května (protože tento týden stejně nic
nevyřídím, když jsou ty svátky) a do té doby musím sehnat prikaz. Zkoušel jsem
pak ještě zajít do oddělení přijímání zahraničních studentů, ale tam byla jen
zmatená bába, která netušila, která bije. Pravda, možná jsem ji zmátl já,
protože jsem si nemohl vzpomenout na heslo dne, tedy prikaz. Ale to už je jiná
historie. Každopádně jsem pak druhou fialově vyplněno kartičku odevzdal kolejní
paní na patře. Na otázku co mám dělat, když mi nefunguje internet, mi
odpověděla, ať to zkusím zapojit (ha ha, to jsem udělal – a také jsem to zkusil
několikrát vypnout a zapnout) a když to nepůjde, mám prý jít do 10. patra do
pokoje 1007, tam mi poradí. Díky tomu jsem zjistil, že schodiště vede jenom do
osmého. Tak jsem se vrátil, Alexandr mi řekl, že mám sjet dolů a pak vyjít
nahoru. A pak si asi uvědomil, že je to trošku blbost, tak mě poslal na jiné
schodiště, které do desítky určitě vede. Jo, jenže s přestupem v devítce,
kde je třeba vylézt ze dveří a vlézt do vedlejších, kde schody pokračují. Nebýt
toho, že jsem se s tím setkal už na Puškiňáku, tak jsem z tohoto vpravdě
ruského vynálezu velmi zmatený. Abych to zkrátil – šel jsem tam celkem třikrát
během celého dne a nikdy tam nikdo nebyl. I když asi ani neměl, protože to
vypadá jako normální pokoj nějakých studentů, takže kdo ví, kam a proč mě ta
bába poslala.
Pak jsem šel na Filologickou
fakultu – vyřídit registraci a zastavit se za fakultní koordinátorkou. Zasekl
jsem se hned u ochranky, protože jsem neměl potřebné bumážky, abych mohl dál.
Takže jsem musel k okénku pro návštěvy. Bába neochotně zvedla oči od
rozečteného letáku… Sice se jí moc nechtělo, ale nakonec mi vypsala papírek
(když jsem jí půjčil pas, aby čuměla na stránku s mým jménem napsaným
latinkou). Registraci jsem vyřídil, to šlo docela hladce. Pravda, neměl jsem
kopii migrační karty, ale Polina (tak se měla jmenovat ta slečna/paní) si ji
okopírovala sama. A ani nic neřekla, i když jsem si na nástěnce před dveřmi
přečetl, že mám mít kopii pasu, víza a migrační karty (pas a vízum mi naštěstí
včera okopírovala M. V., prý kdyby náhodou). Pak jsem musel vyplnit a podepsat
papír, kde jsem se zavázal, že nebudu nikam odjíždět, všechny změny budu hlásit
a kdyby musela fakulta kvůli mně zaplatit dluh padesát tisíc rublů za to, tak
že jí to všechno vrátím. No, já se nikam odjíždět nechystám (jen pak až domů) a
změny také nebudou (vízum mi platí na celou dobu), takže proč ne… Filologická
fakulta zabírá asi dva a půl patra (8. – 10.) ve staré, ošklivé,
železo-skleněno-betonovo rozpadající se budově prvního korpusu. Kupodivu tam
mají i schodiště, které vede od prvního do posledního patra bez přestupu. Takže
jsem z 10. patra sešel do devátého, abych se zastavil za koordinátorkou.
Ta tam sice ještě nebyla, ale její kolegyně byla tak milá, že mi vystavila
bumážku – potvrzení, že jsem stážista filologické fakulty a že můžu dovnitř a
ven :-) A
že prý mám přijít kolem půl třetí, to už tam Věra Kornějevna (koordinátorka)
bude. Tak jsem šel na koleje, snědl housky a salát, zjistil, že internet stále
nepracuje, marně šel klepat na dveře 1007 a šel zpět na fakultu. Dovnitř jsem
se dostal, ale oba pánové z ochranky vypadali, že podobnou bumážku vidí
poprvé, ale protože jsou na ní dvě kulatá razítka (jedno mimochodem přes
fotku), tak mě pustili. Věra Kornějevna tam skutečně byla, vystavila mi
bumážku, že jsem stážista a že tedy paní děkanka žádá univerzitní knihovnu, aby
mě registrovali (a asi i pustili dovnitř :-D). Pak jsem jí řekl, co bych tady
chtěl dělat a ona vypadala, že je to v pohodě… Pak jsme šli, to mohlo být
tak 14:45 ke Katedře textové lingvistiky a teorie výuky ruštiny jako cizího. Z vedoucí
této katedry jsem si totiž psal a právě tato katedra byla ochotná se mě ujmout
a pomoct mi. Paní vedoucí, profesorka Jelena Leonovna Barchudarova, měla zrovna
výuku. Tak jsme čekali. Nejprve s V. K., pak jen já… Po chodbě furt někdo
chodil. Dočkali jsme se krátce po čtvrté hodině. Jelena Leonovna je hrozně milá
a příjemná. Zatím jsme vyřešili jen základní věci (spěchala zase na výuku), ale
ukázala mi jednak metodickou pracovnu, kde je knihovna katedry a také mi řekla
názvy knih, které by bylo dobré si zatím přečíst. Zabývá se fonetikou, téma mé
disertace se jí zamlouvalo, už v mailu psala, že snad vymyslíme něco
užitečného a přínosného. Tak se těším. Další schůzku máme v pondělí, to už
bude více času a klidu.
Když jsem se pak vrátil na
pokoj, zjistil jsem, že síťová přípojka asi pochopila, že je připojený počítač
a chtělo to registraci do sítě. Tu jsem provedl… a světe div se, internet už
pracuje naprosto normálně. Včetně Skype a dalších. Už si dokonce můžu
prohlédnout i web místní univerzity :-)
To bylo fajn. Tak jsem si konečně uvařil kafe, našel si web univerzitní
knihovny a web národní knihovny, otevřel si katalog a začal si hledat knížky. Také
jsem konečně mohl vyřídit univerzitní (hradeckou i pražskou) poštu. No a
najednou byl večer… A teď je půl jedné místního času a já jdu spát.
K dnešnímu povídání
přikládám výhled z okna!
Dobrou noc, strýčku Fido.
Dobrou noc, děti!
Žádné komentáře:
Okomentovat