Moskva slzám nevěří 2: 06.05.2013

Spal jsem asi ti hodiny a vstával ještě před zazvoněním budíku. Venku řvali nějací ptáci (že jsem jim už ve čtyři hodiny ráno chtělo, to nepochopím). V šest jsem odjel vlakem z Hradce do Prahy, nějak před devátou jsem byl na letišti. I když jsem se odbavil u kiosku (jiná možnost ani nebyla, na přepážkách už se jim to nechce dělat) a tím pádem jsem měl jen na speciální přepážce odevzdat kufr, který jsem si předtím kontrolně zvážil (ha, 22,9 kg – limit byl 23 kg a raději se nebudu rozepisovat o tom, že první vážení v neděli odpoledne ukázalo 35 kg) a nechal zabalit do igelitu. No a místo toho jsem stál ve frontě plné Rusů a Ukrajinců, kteří předbíhali, neustále na sebe halekali, nebyli schopní chvilku vydržet stát a čekat a ještě měli pocit, že jim to dělají všichni schválně, že pouze tři přepážky odbavují asi pět letů směrem na východ. No, možná jo… Ani mi tak nevadilo to čekání ve frontě jako spíš ta společnost kolem. Pak už to všechno bylo celkem v pohodě. Kufr i příruční zavazadlo mi vzali bez problémů (kufr se vlezl do limitu, batoh měl, pravda, asi o kilo navíc), navíc mě po dohodě přesadili k nouzovému východu (prý se mimořádné události stávají jen zřídka a je tam o víc místa na nohy než v jiných částech letadla). Takže kdyby se náhodou něco stalo, tak jsem měl za úkol vytrhnout pojistku u nouzového východu, odhodit ji, vyklopit na sebe okno a vyhodit ho z letadla tou dírou ven. Aspoň tak to bylo namalované na obrázcích, které jsem příliš nepochopil.

Vítejte!

Ale naštěstí se nic nestalo, jen při vzletu a přistání na celé letadlo řvalo nějaké české dítě. K jídlu jsme měli buď vepřovou pečeni a špenát a knedlík nebo kuřecí maso a šťávu a těstoviny. A také kávu a muffinek a vodu nebo jiné nápoje. Cesta utekla rychle. Vyluštil jsem dvě křížovky. Musím říct, že mě překvapilo, s jakou rychlostí jsme byli odbaveni na letišti. Už půl hodiny po přistání jsem měl v ruce kufr a přes asi tři terminály letiště Šeremeťjevo jsem si to šinul k nástupišti letištního expresu, který ještě v roce 2010 stál 250 rublů za cestu, teď už chtěli 320. Ale jízdenku mi prodal automat, který bral jak karty, tak hotovost. Pak už jsem si na Běloruském nádraží, kam tento expres přijíždí, koupil v metru lístky do metra (tady nastala také změna, protože nově je možné použít jízdy na všechny druhy MHD – nad i pod zemí). A pak už jsem se s přestupem na stanici Park kultury dostal až na stanici Univerzita. Odtud jsem šel pěšky, protože mě z toho všeho začala šíleně bolet hlava. To mohlo být nějak po půl šesté už moskevského času (tedy +2 hod).

A teď začne to veselé…

Moskevskou státní univerzitu M. V. Lomonosova jsem našel bez problémů. No, tak blbě na tom s očima ještě nejsem, jedna ze sedmi stalinských výškových budov na jediném kopci, který v Moskvě je, se dá přehlédnout jen velmi těžce. Našel jsem dokonce hlavní budovu (to je ta raketoidní) a hlavní vchod. Jakože opravdu hlavní… A za točícími se dveřmi stála ochranka, blbě koukala a kam jako jdu, kde mám jako nějaké dokumenty, co to má jako znamenat… a tak dála, a tak dále. No, nakonec jsem vyhrabal z batohu blok, ve kterém jsem měl napsané číslo paní Maksimčenko (mimochodem, velice milá paní z oddělení pro příjem zahraničních studentů, která naprosto zbožňuje Karla Gotta a všechno české – takže i mě a prý mám volat kdykoliv, s jakýmkoliv problémem :-D). Naštěstí byla v práci, takže mě přišla vyzvednout (teda, vyšla druhými dveřmi ven a zatímco já jsem tam stál s kufrem u zábradlí a čuměl na ty dva bezpečáky, tak ona někam zmizela, pak se zase vrátila s papírkem, na základě kterého mě pustili dovnitř). Pak následovalo pobíhání sem a tam (a všichni mi urputně tvrdí, že tady nevedou schodiště a že budu muset jezdit výtahem, ale to jim nedaruju… Já nějaké schody objevím). Maria Vitaljevna mi všechno vysvětlila, popsala (samozřejmě, že si nepamatuju, kde co jde, protože tady ten barák, to je fakt labyrint – samá chodba, milion padesát sedm sektorů, tři výtahové chodby, protože různé výtahy jezdí do různých pater… a já stejně doufám, že najdu to schodiště). Takže jsme vyřešili alespoň ubytování na dnešní noc. A proč jen na dnešní noc? „Protože tak je to spravne a tak to musí byt podle pravidel.“ – říkala paní, co je jí prý 81, ale v hlavě to má pořád ještě v pořádku a proto tam sedí a k důchodu pracuje. Bydlím v levém pokoji buňky 657.

Pokoj

Když jsem viděl pokoj, tak mě nejprve polilo horko a pak přešla zima, protože v něm dlouho nikdo nebydlel a i přes dvoje zavřené dveře tam táhlo (naštěstí otevřeným oknem, které po zavření táhne jen o něco méně). Topí se jenom v koupelně. Teda, těžko říct, jestli se tam topí, ale je tam jedna horká trubka. Takže – první cesta vedla do Ašanu, kde jsem nechal asi 800 rublů a koupil kromě něčeho k jídlu a pití také CIF, jar, hubky, hadry, desinfekci do záchodu… Po návratu jsem pak z odpadkového koše (jediná nádoba, která tady vůbec je) udělal kbelík a začal uklízet. Výsledek je, že už se nebojím do sprchového koutu podívat, už se tam bojím jen vlézt. Dnešní sprcha byla velmi rychlá, zvlášť poté, co jsem zjistil, že modrá je horká a červená studená. Zajímavé, že na umyvadle je to obráceně. Kdo by to byl čekal… Pokoj je maličký (brzo budou nějaké fotky, udělal jsem sérii – po výbuchu a zítra udělám sérii – uklizeno), vypadává klika, vypínač je až u dveří, okno nejde pořádně zavřít, nejsou tady žádné záclony ani závěsy (i když to je v tom šestém patře asi jedno), sem tam se před oknem mihne nějaký ten kabel (možná je tam furt, ale to okno je tak špinavé, že vidět je jen sem tam). Pak je tady jakože vestavěná skříň, sekretář, který by mohl být tak ve věku mých rodičů (ne-li prarodičů) a něco, co lze nazvat postelí pouze s velkou dávkou představivosti. Udělal jsem dobře, když jsem si přivezl kabel na internet. Zásuvka tady je, ale asi to chce nějaké heslo, které zatím neznám, protože normálně mi funguje jen google (email) a facebook, a i ten vypadává. Načtou se mi stránky UHK, ale nenačtou se mi stránky UK. Skype se nepřipojí. Tak jsem zvědavý, co mi zítra řeknou… Budu mít totiž vyřizovací den (musím se jít zaregistrovat kvůli kolejím, pak musím zajít na fakultu a vyřídit registraci v Moskvě a pak bych také měl nějak vymyslet, co tady vlastně budu dělat, s někým to domluvit a pořešit). A předpokládám, že to bude trvat strašně dlouho, protože jednak jsou květnové svátky a pak se u toho určitě třikrát ztratím, protože je to v různých sektorech a fakulta je navíc úplně v jiném baráku skoro až na konci kampusu, kdy naproti za plotem už je cirkus.

No nic, to by mohlo být pro dnešek asi všechno. Den to byl náročný, ale nakonec se všechno zvládlo. Musím říct, že M. V. je opravdu velmi milá (to se se soudružkou s rolničkou z Puškinova institutu nedá srovnat). Srovnávat se moc nedá ani to ubytování, jen to vyznívá zase spíše ve prospěch toho Puškiňáku. Tak doufám, že ten pobyt tady bude natolik obohacující a přínosný, že to vyváží to okno, koupelnu, postel, ze které se možná za týden ani nezvednu (už teď lituju svá záda, už teď, po půl hodině sezení, mě začínají bolet). Zatím jsem nepotkal žádného švábíka, ale zase jsou tu všude po pokoji a po buňce rozmístěny nástrahové kuličky na myši a krysy. Tak nevím, co je lepší. Protože jakmile potkám myš nebo krysu, tak asi uteču. Ve vedlejším pokoji zatím nikdo nebydlí… Jak jsem se dozvěděl, tak šesté a sedmé patro nepatří k těm luxusnějším a jsou tady ubytování výhradně zahraniční stážisté. Takže se dá předpokládat, že brzo chytnu nějakého cizince… Jen doufám, že to nebude Francouz (Otík mi vážně stačil) a také doufám, že to nebude nikdo z Asie. Jejich zvyky (a jídla nevábné vůně) bych asi moc nezvládal.

No nic. Takže úkoly jsou jasné: 1) nezmrznout v noci; 2) najít schodiště; 3) vyřídit bumážky; 4) uzdravit internet; 5) najít prý nepříliš vábně vypadající, ale velmi dobrou dietní jídelnu; 6) najít hezky vypadající jídelnu, kde snad i dobře vaří; 6) zjistit, kam budu strkat věci, které musí být v chladu, až je nebudu moct strkat mezi okna, protože v buňce není lednička.

Dobrou noc!