Ráno mě nikdo nebudil. Teda
když nepočítám vlastní budík, který jsem měl sto chutí vypnout a spát dál. Opět
jsem v noci nějak blbě spal, neustále jsem se budil… Nevím, čím to je a
nad čím jsem to zase přemýšlel, ale určitě to bylo něco děsně důležitého, když
jsem kvůli tomu nemohl spát a určitě toho bylo hrozně moc… Občas bych chtěl mít
hlavu tak prázdnou jako okolní krajina (to teď nemyslím Moskvu – to, co vidím z okna,
bych v hlavě mít rozhodně nechtěl; je to jen parafráze z jednoho dílu
seriálu MASH). Nakonec jsem se ale vyhrabal z postele, nasnídal,
vzpamatoval, sbalil a vyrazil do knihovny.
Dorazil jsem chvilku po
deváté. Jako první jsem si chtěl vyplnit žádanky na knížky z lístečkového katalogu.
Půl hodiny mi trvalo, než jsem našel správnou skříň s lístečky. Protože
proč by Ščerba byl v jedné skříni, když může být ve třech (podle toho, kdy
ta knížka vyšla – jestli před rokem 1980 nebo po roce 1980)… A když jsem měl
nakonec všechny bumážky vyplněné, tak jsem šel k pultíku. A tam děsně
výkonná paní (pravda, bylo teprve půl hodiny po začátku pracovní doby) řešila
bumážky chlapa přede mnou. A měl jich asi deset a ona to zkoumala, takže se za
mnou začala vytvářet fronta… Paní byla vtipná, jeden lístek mu vrátila s tím,
že netuší, co je to za kód (a přitom to vyjelo z toho jejich skvělého
elektronického lístečkového systému). A ať si s tím jde jinam. Mně taky
vrátila jeden lísteček (ze čtyř, ale zrovna toho Ščerbu z roku 1958 – prý že
mám doplnit díl nebo ročník nebo něco). Tak jsem šel – teď už jsem věděl kam,
doplnil, že se jedná o první díl z celkového jednoho dílu a vrátil se
zpět. Pak jsem si byl vyzvednout už dříve odložené knížky, šel do čítárny,
uvelebil se u stolečku (zavřel okno) a začal pracovat. Kolem dvanácté už jsem měl
docela hlad, tak jsem si zašel do jídelny na oběd (dneska jsem si dal zase ten
vtipný ředkvičkový salát s polovinou vajíčka, bramborovou kaši s něčím,
co oni velkoryse nazvali biftek se sázeným vejcem a byl to mletý řízek z vajíčkem
zhnuseným koprem). A na pití kompot. Nic jiného (teda kromě zakysané smetany a
kakaa) tam nebylo. Po jídle jsem si byl u výdejního pultu vyzvednout nově
rezervované knížky (při rezervaci o půl desáté byly připraveny už ve čtvrt na
dvanáct). A naštvali mě, protože se rozhodli, že toho Ščerbu z roku 1958
mi stejně nedají. Ani nevím proč, prostě tam nebyl. Možná, že se bumážka cestou
někde ztratila. Kdo ví. Z jedné knížky jsem si pak nechal okopírovat pár
stránek (asi 23, protože to stálo 161 rublů) a kolem půl třetí jsem vyrazil
pryč. Potřeboval jsem ještě něco vyřídit a v pět hodin jsem měl dohodnutou
konzultaci s E. L.
Nejprve jsem našel obchod, ve
kterém jsem měl koupit časopis. Teda podle internetu ho tam měli prodávat. A
kupodivu i prodávali. A měli i příslušné číslo. Pak jsem šel do pobočky ČSA,
abych si zaplatil druhé zavazadlo. Raději dopředu, i když mi bylo řečeno, že
můžu až na místě. No, tak bába za sklem na mě hleděla, jako proč to chci, když můžu
až na letišti. Tak jsem řekl, že pro jistotu, protože bych nerad, aby mi pak na
letišti řekli, že to není možné, protože… a kdyby se náhodou něco stalo a nešlo
to tam. To se skoro urazila, jakože co by se mělo dít a proč by to nešlo
(jakože v Rusku všechno naprosto funguje tak neví, proč to chci dělat teď
a že všichni normální si to platí až na letišti)… a když jsem se ujistil, že to
ale možné je, tak jsem jí řekl, že to prostě chci udělat dopředu. A výsledek? –
Nejprve mě donutila jí říct rozměry kufru, který jsem si ještě ani nekoupil
(takže jsem jí po usilovném představování kufru, který jsem si zaboha nemohl
vybavit a běda, když někdo chce, abych odhadoval míry a váhy, na to fakt nemám
oko ani představivost; řekl, ať tam napíše maximální hodnoty, které může – že se
snad nic nestane, když přijdu s menším… a doufám, že větší to snad nebude.
Součet všech tří stran může mít max. 158 cm – co je to za systém, netuším). A pak
jsem zjistil, že provedla dotaz na letiště (protože to se tak musí) a že až se
vyjádří, jestli jako jo nebo ne (a ona neví kdy, protože s tím nemá
zkušenosti, protože všichni ti normální lidi to platí až na letišti), tak si to
budu moct zaplatit. Bude to ekvivalent 70 euro za 23 kg (pořád lepší, než
posílat to poštou za 29 euro za balík, který může mít max. 4 kg). Sice bude
velmi vtipné, jak to potáhnu na letiště a pak v Praze z letiště na
nádraží a po Hradci, ale co, jsem kluk šikovný, si nějak poradím… Knížek a
sladkostí (kterými to hodlám doplnit, pokud teda bude nějaké místo) se
nevzdám!!! Takže jsem odcházel z kanceláře ČSA s jakýmsi papírkem a
mám se přijít informovat zítra nebo třeba ve středu, jak to vypadá.
Kolem čtvrt na pět jsem přijel
na naše metro. Rozhodl jsem se, že si dám kafe a na chvilku si sednu, bo mě
bába v ČSA naprosto zdecimovala svým přístupem. Neměl jsem to dělat,
protože mě rozčílili ještě víc – byli pomalí, trvalo jim než mi přinesli blbý
hrnek kafe a estragonovou limonádu, pak jim trvalo, než pochopili, že chci
zaplatit (a to se nezmiňuju o tom, že když jsem udělal tuto objednávku, tak se
tvářila servírka velmi znechuceně, že toho nechci víc a jestli mi prý nemá
ještě nechat to menu, kdyby náhodou). Pak, když už jsem jim konečně dal do těch
destiček peníze, tak si to odnesla… a nic… a nic… a nic… Kdybych jí tam nedal
tisícovku a neplatit nějakých 350, tak snad odejdu. Ale takové dýško si opravdu
nezasloužila. Takže pak jsem si pro to šel, na půl cesty mi to dával jiný – to už
jsem měl stejně zpoždění, no bylo to fakt super…
Konzultace byla v pohodě.
Měl jsem videohodinu. Sice trvalo, než jsme našli vhodnou učebnu, kde by pracovalo
video (v jedné nějak nebylo propojené s televizí – nebo bylo bezdrátově,
ale na to nevypadala ani ta televize, ani to video :-D). Takže jsem se přes dvě
hodiny díval na záznam z devadesátých let na hodiny praktické fonetiky.
Bylo to fajn, určitě celkem poučné a přínosné. Uvědomil jsem si několik věci
pro sebe a třeba to někdy i využiju, když budu učit fonetiku (nebo třeba pokud
zase bude někdo chodit na konzultace k výslovnosti, jako loni chodila
jedna studentka). No, potom jsme ještě chvilku povídali s E. L., ve
čtvrtek budeme mít další sraz k rytmice, příští týden v úterý si
přijdu pustit ještě druhou kazetu (nějaký zajímavý pořad o ruské řeči) a ve
čtvrtek jsem pozvaný na konferenci věnovanou jubileu profesorky M. V. Vsevolodové,
které je 85. A narodila se ve stejný den jako já. Je o necelých šedesát let
dříve.
Když jsem pak přišel před
osmou na kolej, tak jsem si dal k večeři kousek chleba, vyřešil poštu, nahrál
do systému oponentský posudek na bakalářku a pak jsem se věnoval bakalářské
práci, kterou vedu. A teď je půl druhé a já jdu upadnout do postele. Netuším,
čeho budu zítra schopný. S Irou jsme se domluvili, že do Kuskova pojedeme
ve středu, tak zítra asi nikam nevylezu. Možná na nákup, možná na chvilku do
knihovny, ale to jen možná. Spíš bych chtěl zkusit pracovat na své disertaci.
Nebo aspoň udělat návrh toho fonetického testu nebo něco jiného užitečného.
Žádné komentáře:
Okomentovat