Ráno mě budík probudil o půl
osmé. Všechno bylo v pohodě… jen nechápu, proč dneska, když jsem vstával
dřív, blbovi zvonil budík až v osm. Ale když můžu spát, tak mu začíná
zvonit o půl šesté. Záhada. Každopádně jsem po snídani vyrazil do knihovny. Měl
jsem to naplánované tak, že tam dojedu nějak po deváté hodině – ráno jsem ještě
něco řešil, takže jsem vyšel trošku později…
Když jsem dorazil do metra,
tak tam zrovna stála jedna přeplněná souprava. Všechny dveře otevřené, lidi se
tam tlačili… Pak si to pomalu odšinula pryč a nic… Další přijela až za pět
minut, do té se narvali všichni ti, kteří čekali… To jsem odmítl, takže jsem
tam čekal na další. Ta přijela za dalších pět minut… Tam už jsem se narval,
resp. jsem neměl jinou možnost, protože dav, který stál za mnou, rozhodl, že už
pojedu… a vyrazili jsme. Cestou jsme zrychlovali a zpomalovali, pak jsme se asi
třikrát zastavili v tunelu a stáli. Mezi tím začali hlásit, že z technických
důvodů bude na červené lince prodloužen interval mezi jednotlivými spoji. Potom
začali hlásit, že z technických důvodů jede vlak jenom do stanice Park
kultury a dál ne. Když už jsme podruhé stáli v tunelu… (a hlavně, když
strojvedoucí oznámil do rozhlasu, že budeme stát a ať nepanikaříme a chováme se
slušně s ohleduplně), tak samozřejmě pocit, že není dost vzduchu, začal
jsem dýchat jak o život, takže se mi za chvilku začala motat hlava. Pití
samozřejmě žádné (a stejně by se blbě z tašky vytahovalo)… Jediné, co bylo
fajn, že jsem neměl kam upadnout, kdybych náhodou omdlel. To se naštěstí
nestalo, rozjeli jsme se dříve, než k tomu došlo. Takže jsem pak co
nejrychleji vylezl ven (ono to sice moc rychle nešlo, protože ve stanici Park
kultury byl dokonalý zmatek, proud lidí nejprve jedním směrem, když zjistili,
že stanice je uzavřená i na přestup na okružní linii a je možné jenom
vystoupit, tak se proud lidí obrátil na druhou stranu). Do knihovny jsem pak
došel pěšky (a byl jsem rád, že jsem vylezl na povrch). Cestou jsem si naladil
rádio a zjistil aspoň trošku, co se dělo… Tak při cestě nějaké soupravy mezi
stanicemi Ochotnyj rjad a Biblioteka im. Lenina začal hořel kabel vysokého
napětí. Soupravu odtáhli do stanice Biblioteka im. Lenina, museli vypínat
proud, aby nebozí hasiči mohli do tunelu a hasit… No, naštěstí to v podstatě
nebylo nic vážného (a večer jsem se v nějakém souhrnném článku na
internetu dozvěděl, že podobný problém byl v podstatě přesně před měsícem
na jiné lince). Blbé bylo, že šlo o jednu z nejfrekventovanějších linek
(ono už jen to, že ze tří souprav nebo kolik jich zrovna bylo mezi těmi
inkriminovanými stanicemi a z těch několika stanic jedné linky vylezlo ven
cca 5000 lidí) a že se tak komplikovala doprava. Jet nějakou nadzemní dopravou
bylo nereálné, trolejbusy mohly směle žádat o zápis do knihy rekordů a znovu a
znovu jsem se vizuálně přesvědčoval, že stále platí pravidlo řidičů a hlavně
cestujících – nikdy není tak narváno, aby se ještě další jeden nevlezl. A když
si to tak řeklo deset cestujících po sobě, tak jsem měl pocit, že trolejbus,
kolem kterého procházím, má vypouklé boční stěny, protože tam bylo tak 100 lidí
(a míst asi pro polovinu, jestli vůbec).
Takže jsem se do knihovny
dostal někdy před půl jedenáctou. Tam už pak bylo všechno v pořádku.
Dokonce jsem si i ve studiu udělal přestávku a šel si do jídelny na oběd. To
bylo kolem druhé – pak jsem přemýšlel, jestli už chci jít pryč nebo si vyzvednu
nově objednané knížky a ještě něco udělám. Nakonec zvítězil pocit
zodpovědnosti, vrátil jsem se do čítárny a asi do pěti jsem ještě pracoval.
Potom, za odměnu, jsem šel do Domu knihy na Novém Arbatu, kde jsem nechal asi
1500 rublů. Pak jsem chtěl projít na stanici Biblioteka im. Lenina z Arbatské,
což se ale nepovedlo, protože lidi zase vytvořili fronty a davy… Dopoledne při
výlezu z metra jsem zjistil, že Rusové jsou fakt experti na vytváření davů
a front a zácp. Kdyby všichni spořádaně čekali a šli za sebou, tak to jde
hladce a bez problémů. A hlavně celkem rychle. Ale oni ne… Oni se musí
předbíhat, neustále někam cpát, takže se zastavují, vytvářejí si vzájemně
překážky, hádají se, kdo projde/vyjde/vejde první a tím pádem se to všechno
komplikuje a vznikají fronty. Tak jsem se po ulici vrátil až ke knihovně, kde
jsem vešel do metra… Zmatený a unavený jsem přiložil kartu, abych si odečetl
jízdu, ke špatnému turniketu (resp. k dobrému, ale prošel jsem špatným,
takže mě to přicvaklo)… pak jsem byl zase vtlačen do metra davem a jel skoro s hubou
na dveřích (hlavně, že je tam prosba se o ně neopírat)… A protože jsem si
myslel, že většina lidí bude vystupovat ve stanici Univerzita, protože to vypadalo
na studenty, tak jsem spořádaně čekal… a najednou jsem zjistil, že oni
nevystupují, takže jsem se musel protlačit pryč, jinak bych jel dál. Na
uklidnění jsem si koupil venku zmrzlinu, ovšem, blbec, až potom jsem si
uvědomil, že nemůžu jít nic, co nemá držátko, protože to neumím a vždycky jsem
jako prase. Pozdě, když už jsem měl rozbalenou takovou zmrzlinovou trubičku v čokoládě,
která ale neměla držátko. Naštěstí nic neskončilo na oblečení, takže jsem sice
byl jako prase, ale nějak se mi to podařilo to utřít, ještě, než jsem přišel na
koleje. Tam zase ochranka velmi pečlivě zkoumala data…
No a najednou je půl dvanácté,
já toho mám po dnešku docela plné zuby a to bych měl ještě něco přeložit a
hlavně se podívat na další verzi bakalářky. A nechce se mi teď už vůbec nic.
Tak nevím. Asi bych se aspoň na tu bakalářku měl překonat, ty překlady mě
začínají děsit… vlastně mě pomalu opět začíná děsit ta zkouška z angličtiny…
No, snad bude zbytek týdne
klidnější. Zítra jdu do univerzitní knihovny a pak na otočku na katedru, mám
slíbený text jedné práce v elektronické podobě. A v pátek asi pojedu
zase do Leninky. Asi. A nebo ne, budu sedět na koleji a překládat a psát a v sobotu
do Leninky zavolám, aby mi prodloužili knížky. Taky jsem na internetu našel
jednu disertaci a ze seznamu literatury jsem tam vytahal asi 90 zdrojů, které
bych mohl využít… Kdy to budu číst, ovšem, nemám ponětí.
Žádné komentáře:
Okomentovat