Už je zase půl jedenácté. Asi
jsem se naučil spát za pochodu a i při práci, protože netuším, kam se ten den
poděl. Opět... Ráno standardní situace o půl šesté, nejprve Dillí, potom
popeláři nebo co to bylo za umělce s velkým hlučným autem, které mi hrčelo
pod oknem asi půl hodiny. Budíka jsem měl nastaveného na půl deváté, zhruba od
sedmi jsem se už jen povaloval a pořádně nespal.
Před desátou jsem vyrazil na
cestu do moskevské školy č. 2025. Pro paní ředitelku jsem měl od soboty
koupenou bonboniéru, ještě jsem ráno přemýšlel, že jí tady v květinářství koupím
kytku, ale to jsem si pak rozmyslel, protože tam neměli nic hezkého a
normálního. Škola je naštěstí nedaleko od MGU, takže jsem jel jen dvě stanice
metrem na konečnou červené linky a potom asi čtvrt hodiny autobusem. Byl jsem
tam o něco dřív, takže jsem se v klidu dostal až ke škole.
Při vchodu do školy mě
zastavila ochranka, samozřejmě jsem musel vysvětlovat, kdo jsem a co tam chci.
Naštěstí všechno proběhlo hladce, paní ředitelka na mě nezapomněla, byl jsem
očekáván… strávil jsem tam něco přes hodinu, bylo to velmi příjemné. Teda až na
to, že buď jsem vypadal naprosto mimo nebo tak působím nebo co, ale ze začátku
měla paní ředitelka tendenci mluvit velice pomalu a velmi pečlivě artikulovala.
Musím říct, že mi to přišlo až směšné, ale bylo mi blbé jí říct, že nejsem tak
blbý jak vypadám… Ale uvědomil jsem si, že už nejsem zvyklý být moc v roli
posluchače, že jsem teď spíš ten, kdo mluví… a možná, že se u toho tvářím
šíleně. Nevím. Nechtěl bych se na sebe dívat. No, každopádně mi nejprve paní
ředitelka povídala o škole, potom obecně o systému vzdělávání a pravidlech,
trošku jsme se dotkli i maturity. Pak přišla její kolegyně (kromě řídi tu
jedinou jsem si pamatoval ze setkání v Praze), která mě provedla po škole,
ukázala mi třídy, seznámila s elektronickým systémem školní
administrativy, známkování (no, něco jako naši bakaláři, ale asi trošku
dokonalejší…). Ve škole mají samozřejmě kamery, turniket na vchod i východ –
žáci používají karty, jakmile projdou, systém pošle rodičům SMS (dítě je ve
škole/dítě odešlo ze školy). Na jednu stranu je to docela šílené, na druhou stranu
to celkem chápu, hlavně kvůli bezpečnosti. Taky mají hrozně hezkou zimní
zahradu a šíleně bludišťoidní budovu, kde bych se rozhodně ztratil.
Chtěli mě doprovodit až na
zastávku, ale to jsem s díky odmítl… Asi fakt vypadám jak naprostý mimoň.
Nevím. No, všiml jsem si, že tudy projíždí autobus s nápisem „Metro
Univerzita“, takže jsem do něj nasedl a jel… Pravda, asi v polovině cesty
jsem měl pocit, že jedu úplně někam do pryč… ale nakonec jsem dojel. Vystoupil
jsem u univerzitní knihovny. Poprvé jsem využil šatnu, našel toalety a zašel si
do místní jídelny i na oběd. Dva dny po sobě teplý oběd, to by ze mě měla
maminka radost :-) Každopádně mě pobavil salát, co jsem si koupil – rozpůlené
vejce natvrdo, trochu kuliček sterilovaného hrášku a majonéza. Ale bylo to
jediné salátové něco, na čem nebyly známky kopru. A dal jsem si mleté maso s bramborovou
kaší a hrachovou polévku. Potom jsem šel studovat. Měl jsem objednané knížky…
Vydržel jsem tam ale asi jen dvě hodiny… Byl jsem pak nějaký unavený, bolela mě
(a vlastně pořád bolí) hlava. Celý den bylo šíleně dusno, asi byl i nějaký
divný tlak a do toho ten všudypřítomný naprosto neodbytný a poletující hnus z topolů.
No, v knihovně mě pobavila bába… stejně jako dřív, chtěl jsem si nechat
okopírovat nějaké věci. Tak jsem se dozvěděl, že hned, jak mě napadlo, že budu
chtít něco kopírovat, tak jsem si měl přijít pro papírky a připravit si to v čítárně.
Tak mi strčila papírky, odsunul jsem se na kraj pultu (nikde nikdo nebyl a
rozhodně jsem nikomu nepřekážel), chtěl jsem si napsat ty stránky (ostatně jako
jsem to dělal i minule), bába se kysele usmála a odeslala mě do čítárny, ať si
to tam připravím a pak přijdu. Naštěstí pak někam zmizela, takže jsem to pak
řešil s druhou.
Odpoledne jsem zvládl jen
nějaké drobnosti k projektu v Hradci, trošku jsem řešil příspěvky z rusistické
konference v Praze a nějaké emaily. Jo, taky jsem udělil zápočet za bakalářku
(tedy ten první, máme to v Hradci rozdělené na dva předměty… tak zatím ten
jeden). Jinak se nemůžu na nic soustředit, mám pocit, že mám v hlavě trpaslíky,
kteří kutají, kutají a kutají. A asi bych měl někam schovat tu anglickou knihu,
protože kdykoliv se na ni podívám, dělá se mi zle.
Jo, ještě jsem zapomněl
napsat, že jsem si včera měnil v pokoji další žárovku. Praskla. V tichosti
jsem si to vyřešil sám (ještě, že jsem si tehdy koupil dvě žárovky do zásoby).
No co, sice jsem podepsal… a kdyby to se mnou švihlo, tak to mám aspoň za sebou
a je klid. Mám sice úspory na funus i s muzikou (přece tam nebude nuda,
ne?), ale na cínovou rakev to ještě nebude… Tak nevím, no… Ale kdo ví, co tady
těmi rozvody proudí, třeba by mě to rovnou zpopelnilo. A já bych propadl mezi
vyviklané parkety a nikdo by si ničeho nevšiml…
Jo a ještě mě včera, teda
vlastně dneska dorazil Ind. O půl druhé ráno na mě klepe. Já už jsem ležel… Než
jsem vstal a přišel ke dveřím (on si neotevírá, asi má pocit, že by to nemělo
cenu, protože by stejně bylo zamčeno… no, nebylo…), tak na mě začal mluvit i
přes dveře. Prd mu rozumím i normálně, ne tak přes dveře a o půl druhé ráno.
No, nakonec jsem pochopil, že mě prosí o sklenku vody, že už nemá. Tak jsem mu
řekl, že mu dám, ale že piju vodu z kohoutku, tak si může taky napustit.
To jsem zase měl co říct – okamžitě se začal dotazovat, jestli není nebezpečná
(no, evidentně je…) – a přitom na mě koukal pohledem, proboha, jak je možné, že
ještě žiju, když tu vodu piju… No, tak poděkoval a šel zpět k sobě.
Myslím, že nepil. No, má to blbé – do dneška si nepovlekl postel (asi
nepochopil, k čemu to povlečení je a co s tím má dělat) a teď ještě
chudáček ani pít nemohl… Ale chápete, že Ind z Indie… evidentně velmi
indický… má strach z toho, že v Rusku teče z vodovodu jedovatá
voda? A když si s ní může mýt zadek (ano, už vím, k čemu ta odměrka
sl když si s ní může mýt zadek (ano, už vím, k čemu ta odměrka
slouží), tak proč by ji nemohl pít… No, má to chlapec blbé.
Počítám dny, kdy odjede. A pak
budu počítat minuty, které mi ještě zbývají, abych se zregeneroval a stihl
všechno, co bych chtěl. Osmnáctý den utekl, teď už jenom sedmnáct.
Žádné komentáře:
Okomentovat